Poprvé do Japonska, aneb nejdelší cesta v mém životě

Added: 15.12.2024

Moje první cesta do Japonska trvala tři roky. To není nadsázka, ale smutná realita. Bylo léto roku 2019, kdy jsme začali plánovat náš první výlet do Japonska. Trvalo nějakou dobu, než jsme dali dohromady itinerář, ale už v listopadu jsme měli zakoupené letenky a zarezervované hotely. Odlétat jsme měli 25. dubna 2020, ale, jak asi tušíte, k tomu nikdy nedošlo.

Rok 2019 byl zajímavý. Masivní požáry Amazonského pralesa a australské buše, občanská válka v Sýrii – celkově to nevypadalo dobře. Proto jsem netrpělivě vyhlížel konec roku. Zdálo se, že rok 2020 všechno změní, a já doufal jen v to lepší. „Pojďme uzavřít poslední dekádu a začít znovu,“ říkal jsem si. Měl jsem letět do Japonska a myslel si, že už to nemůže být horší.

Pak se najednou začaly objevovat první zprávy o novém viru, který se šíří v Číně, a já dostal ten nepříjemný pocit, že jsem se šeredně zmýlil. Poté už to šlo ráz na ráz. V lednu se virus začal šířit do sousedních států a v únoru už bylo jisté, že nikam nepoletíme. Všichni spíše čekali, kdy se objeví první případ v naší republice.

Stalo se tak 1. března, a už o pár dní později jsem dostal e-mail od letecké společnosti, že let do Japonska plánovaný na 25. dubna byl zrušen. Všechno se najednou zastavilo. Hotely jsme ještě nezaplatili, takže stačilo pouze zrušit rezervace. Rail pass jsme ani neobjednali, takže s tím problém nebyl. Jen ty letenky, které už byly uhrazené – každý z nás za ně zaplatil 26 tisíc.

Požádali jsme o refundaci a řešili, co a jak dál. Říkali jsme si, že by se tahle pandemie mohla do léta uklidnit a že bychom mohli odletět ke konci roku. Nechtěli jsme to vzdát, a tak jsme vše přeplánovali.

Nejhorší bylo, že můj hype už nemohl být větší a nechtěl jsem si připustit, že to podruhé nevyjde. Někdo mi tenkrát řekl, že bude trvat dva až tři roky, než se svět vrátí do normálu, ale já to nechtěl slyšet. Vlastně jsem si o to říkal, a ke konci roku 2020 už bylo jisté, že opět nikam nepoletíme. Další zklamání a nejistota, co bude dál.

Pořád jsme to ale nevzdávali a řekli si, že jaro 2021 už bude lepší. Tohle se opakovalo ještě celý rok 2021 a já už to vnitřně nějak vzdal. Když jsme ke konci roku 2021 s kamarády opět řešili naši cestu, připadalo nám to už jen jako vtip. Jen jsme zvedli telefon a konstatovali: „Hele, tak začátek roku 2022, ok?“, ale nebrali jsme to vážně.

Dokonce jsem přemýšlel, jestli neskončím s japonštinou a nezačnu dělat něco jiného. Měl jsem poprvé letět do Japonska ve 25 letech, ale už mi bylo 27 a zdálo se mi, že jsem dva roky života promarnil.

A aby toho nebylo málo, rok 2022 si pro mě připravil pár překvapení. Začalo to tím, že jsem se jednoho dne chystal do práce, když mě náhle přepadla silná bolest zad a musel jsem si zavolat záchranku, protože jsem se bolestí skoro nemohl pohnout. V nemocnici zjistili, že mám ledvinové kameny. No bezva.

Podstoupil jsem akutní operaci a poté jsem musel přes půl roku fungovat s voperovanou hadičkou v těle. V létě jsem si navíc zlomil ruku, když jsem spadl ze surfboardu. Měl jsem bolesti v ledvině, v ruce, a moje mentální zdraví na tom také nebylo nejlépe.

Teď, když na to vzpomínám, ani nevím, jak jsem to všechno zvládl. Připadá mi, jako kdybych přepnul na autopilota, který mě udržoval v chodu.

A pak svitla naděje. Bylo září a japonská vláda oznámila, že v průběhu října otevře hranice pro individuální turismus. A tak se v říjnu skutečně stalo. Měli jsme další poradu ohledně naší cesty a kamarád navrhl, že jaro 2023 bude nejlepší, protože je skoro konec října a my už máme téměř vyčerpanou dovolenou.

„Sakra, to je další půlrok čekání,“ říkal jsem si. A pak mě to najednou napadlo: „A co letět na Vánoce?“ řekl jsem. Dva týdny už máme naplánované a ještě máme nějakou zbývající dovolenou, abychom z toho udělali tři týdny.

Byl jsem připravený obětovat letošní Vánoce s rodinou, jen abych konečně viděl Japonsko, ale nebyl jsem si jistý, jak to přijmou ostatní. K mému překvapení všichni souhlasili. A tak naše porada, která měla být jen o tom, kdy poletíme, skončila tím, že jsme koupili letenky.

Stačilo ani ne 30 minut a vše bylo zařízené. Měli jsme datum, první hotely zarezervované a letenky zaplacené.

Poslední překážkou bylo zajistit si negativní COVID test, což se naštěstí podařilo. A tak jsem 9. prosince 2022, v pátek, ve 3 hodiny odpoledne vypnul počítač, rozloučil se se všemi v kanceláři a vyrazil domů. Vzal jsem sbalený kufr a zamířil na letiště.

Kolem 7. hodiny večer jsme nasedli do letadla a odletěli. Ten let trval celou věčnost, ale po zhruba 16 hodinách jsme konečně dosedli na letiště Narita. Prošli jsme celní a imigrační kontrolou, koupili si IC karty, vybrali peníze, nasedli na vlak a dojeli do čtvrti Ueno v Tokiu.

V ten moment jsem měl slzy v očích. Bylo 10 hodin večer, byl jsem v Tokiu, všude kolem mě zářily neony z budov a moje tříleté čekání bylo u konce. Tato cesta byla nakonec mým vykoupením a nezapomenutelným zážitkem. Všechno špatné, co se stalo, bylo pryč, nebo spíš už mi to bylo jedno, protože jsem se konečně dočkal. A věděl jsem, že to nebude naposledy.